Kaelan otevřel dveře přijímací síně a Serena s tlukoucím srdcem vstoupila dovnitř.

S rozšířenýma očima údivem, se dívala kolem. Tak krásný a honosný sál ještě neviděla. Ona pocházela z malé a chudší smečky, než jakou byla smečka Černého Měsíce, a tedy i přijímací sál jejího otce nebyl tak nádherný.

Oheň v hlavním krbu praskal a házel po stěnách dlouhé, roztřesené stíny. Každý zvuk se v té obrovské hale ozýval jinak, hrozivěji.

Její pohled sklouzl k masivnímu stolci na vyvýšeném kamenném podstavci. Byl z tmavého dřeva, vyřezávaný, s vlčími hlavami po stranách a kožešinou přehozenou přes opěradlo. Působil starší než celý Varghard…a na něm seděl on…Alfa.

Sereně se na okamžik zastavilo srdce. Nikdy ho neviděla takhle, a už jen pouhý pohled na něj byl impozantní.

Seděl vzpřímeně s rukama opřenýma o područky, a jeho široká ramena se sotva vešla do ohromné opěrky stolce.

Na sobě měl tmavou koženou tuniku bez rukávů, která se mu napínala přes ramena a hrudník jako druhá kůže. Kožené kalhoty, vysoké kožené boty a těžký kožešinový plášť, který obvykle nosil jako symbol moci, ležel odhozený přes opěradlo.
Vlasy měl černé a rozcuchané, s několika spletenými copánky po stranách, a jeho hluboké a temné oči si ji prohlíželi tak, že měla co dělat, aby nezakopla.

Serena polkla. Nedokázala odtrhnout pohled, jako kdyby jí jeho majestátní vzhled učaroval. Musela si přiznat, že byl krásný. A nebezpečný.

A pak si všimla huňaté kožešiny u jeho nohou, na níž ležel do klubíčka stočený Nox. Spal klidně, a spokojeně oddychoval.
Takto klidného ho už dlouho neviděla. Obvykle sebou ze spaní házel a kňučel, jako kdyby se mu něco zdálo, ale nyní…spal, jako když ho do vody hodí.

„Můj pane…“ vydechla roztřeseně a poklekla pod jeho trůnem.

Alfa se ale ani nepohnul. Jen se na ni upřeně bez hnutí díval, jako kdyby přemítal, co s ní udělá.

„Vstaň!“ Přikázal po několika dlouhých vteřinách, „A ty odejdi.“ Kývl na Kaelana, který se beze slova otočil a kvapem zmizel za dveřmi.

„Hmm…“ zavrčel naštvaně, když se Serena postavila. Její pach byl spojený s jeho synem, tedy neměl sebemenších pochyb, že je jeho matkou. Stále to ale nedokázal pochopit.

Ano, bezesporu byla hezká, ale on se přeci nepáří s obyčejnými ženami, i kdyby byly sebekrásnější.
Tak jak to, že mu přesto porodila syna?

Její pach se mu zdál obyčejný…lidský. Měla lidskou energii, byla slabá a bez vlčice, a on neměl žádnou potřebu si ji označit.

Potřeboval Lunu. Svoji partnerku, svůj stabilizátor říje. Svůj biologický klíč, kterým je pro něj ona. Jedině ona.

A přes to…

„Jak je možné, že necítím pouto?!“ Zavrčel téměř rozzuřeně a vstal tak rychle, až sebou Serena trhla.

„Já…nevím, pane…“ vykoktala se sklopenou hlavou. Neodvážila se na něj ani pohlédnout. Cítila z něj napětí a zlost a šel z něj takový strach, že se jí srdce rozbušilo jako na poplach.

„Potřebuju zjistit, jak je to možné!“ Zavrčel zas a zavětřil. Serena se ani neodvážila odpovědět. Chodil kolem ní stále dokola a neustále větřil a klel tak, že se jí rozklepaly nohy.

Ještě několikrát kolem ní rozzuřeně zakroužil, a pak se prudce zastavil.

„Je jediný způsob, jak to zjistím… svlékni se!“