O ČTYŘI ROKY POZDĚJI…

Serena se unaveně posadila na starou dřevěnou židli a rozhlédla se kolem. Ruch tržiště se pomalu uklidňoval, a ona zase vydělala sotva na suchý chléb, pro svého malého synka.

Smutně si povzdechla a očima přehlédla svůj malý stánek… pár svíček, pytlíčky s bylinami, malé amulety z měsíčního dřeva a léčivé masti, které sama vyráběla. Nox seděl na zemi vedle ní, kreslil prstem do prachu a občas se na ni podíval těma svýma temně jantarovýma očima.

„Za chvíli půjdeme domů, tak ne abych někam chodil, Noxi.“ Povytáhla na něj varovně obočí, i když věděla, že to není nic platné.

Její syn byl velmi živý a neposlušný. Někdy měla pocit, že vždy udělá pravý opak toho, co mu přikáže. Byl neposedný, upovídaný a nesmírně podobný svému otci.

Serena na okamžik zavřela oči, a ponořila se do vzpomínky na ten den, kdy si Alfa Černého Měsíce vzal její panenství.

Ačkoliv by ten den chtěla vymazat z paměti, její malý syn jí ho připomněl kdykoliv se na něj podívala. Jeho oči byly stejně temně jantarové, jako jeho otce. A stejně tak i jeho temně černá srst.
Ale ačkoliv by měla Noxova otce nenávidět, nenávist necítila. Nebyl na ni hrubý, naopak.
A když se pak tehdy ráno probudila, byl pryč, a na zemi kolem ní leželo tolik stříbrných korun, že si dovolila pronajmout malý domek na předměstí Varghardu a přežít z nich tak dlouho, dokud Nox trochu nepovyrostl.

„Maminko koukej…támhleto je určitě můj tatínek.“ Vypískl Nox a vytrhl tak Serenu ze vzpomínek.
Stál právě na špičkách, a zpoza pultu sledoval vykulenýma očima může, který šel právě okolo.

„To není tvůj otec, Noxíku,“ Usmála se láskyplně na svého malého synka a povzdechla si.

Pro malého Noxe, se stalo hledání svého ztraceného otce zřejmě životní nutností.
Vlastně nebylo dne, aby alespoň dvakrát nemusela někomu vysvětlovat, že to je omyl, a že to nezbedné dítě si jen tímto vykresluje svou vlastní, dokonalou realitu.

„A víš to jistě, maminko?“ Zvedl svou malou hlavičku a zamračil se.

„Vím to jistě, Noxi…a ne aby tě napadla zase nějaká hloupost.“ Vytáhla varovně obočí, protože jí bylo jasné, že se mu hlavou honí zase nějaká čertovina.
Mezi černými kudrnami na jeho hlavičce se objevili dvě malé, špičaté vlčí uši, a z pod kabátku mu čouhal malý ocásek.

„Ehm…ráda bych si u vás objednala nějaké byliny…“ Ozval se ženský hlas, a teprve nyní si Serena všimla, že za pultem stojí žena, která je už nějakou dobu soustředěně pozorovala.

„Ach…samozřejmě…“ vydechla, a nervózně si uhladila zástěru.
Ta žena už na první pohled nevypadala obyčejně, spíš jako žena, která nepatří mezi obyčejný lid. Byla starší, možná tak šedesát let, ale stále velmi krásná. Šedivé vlasy měla sčesané do úhledného drdolu a na sobě honosný, leč vkusný šat.

„A měla bych zájem o ochranný amulet…“ Řekla žena, a pohlédla na Serenin krk, na kterém se houpal kožený váček s bylinkami.

„Ach tak…ale záleží na tom, na co ho potřebujete, paní.“ Ošila se Serena a sevřela váček ve své dlani.
Podobný se houpal i na Noxově krku, a připnula mu ho ve chvíli, kdy se narodil. Uvnitř byla směs bylin a olejů, která tlumila vlčí pach. Bez něj by ho vlci poznali okamžitě.

Ženin pohled se náhle soustředěně zadíval někam za Serenina záda, a pak se ozvaly rozčilené kletby a křik.

„Hej ty malý černý čerte!“ Hulákal trhovec jako na lesy, „Ta šunka je moje!“

„To je zas den…držte si stánky!“ Hulákal další, a v tu chvíli se Serena s obavami otočila.

Hned ji totiž bylo jasné, co se stalo.
Malé, černé štěně se prohánělo mezi stánky s kusem šunky v tlamičce, a shodil přitom celý košík jablek, které se rozkutálely po celém tržišti.