Ylva Dravenhart se postavila u vysokého okna hlavní síně a zadívala se na město pod hradem. Ještě stále nemohla uvěřit tomu, že její syn, Alfa největší a nejmocnější smečky široko daleko, má syna, a že ona se konečně dočkala vlastního vnoučete.

Byla si tím naprosto jistá, protože jí, staré vlčici, nemohl ujít jeho pach. Ačkoliv se jeho matka velice snažila o to, aby tomu zabránila.
Kromě toho tu ovšem byla nesmírná podoba s jeho otcem.
Ylva se pobaveně usmála, když si vzpomněla, jak ten malý a divoký postrach, dokázal během pár okamžiků obrátit celé tržiště vzhůru nohama.

Ano, Nox je bezpochyby syn svého otce, pomyslela si spokojeně, protože…je stejně divoký a tvrdohlavý, jako on.

Jedno ale věděla jistě už teď… Ravenn zatím nesmí nic vědět. Jak ho znala, nikdy by to nepřijal.
Její syn byl extrémně hrdý a tvrdohlavý až na kost. Celý život žil v přesvědčení, že s jinou ženou, než s Lunou dítě zkrátka zplodit nedokáže. A kdyby mu někdo řekl, že on, Alfa, má syna s člověkem… jen by se rozzuřil a odmítl to. Pravdu musí ucítit sám, jinak ji neunese.

V tom Ylva ucítila slabý závan vzduchu, když se otevřely velké dřevěné dveře. Ihned poznala, že do místnosti vstoupil její syn.

„Cítím, že jsi nervózní, matko. Stalo se něco?“ Řekl klidně Alfa, postavil se vedle ní s rukama za zády a zadíval se z okna.

„Jen jsem měla náročný den, to je vše.“ Odpověděla klidně Ylva, aniž by odtrhla pohled on města.
Neubránila se ale tomu, aby nepocítila mateřskou hrdost nad tím, jakou sílu v sobě její syn skrývá. Ucítil její rozrušení i přesto, že své emoce dokázala dost dobře utajit.

„Ty víš, že mi nic neunikne, matko. Cítím to.“ Zašeptal Alfa, aniž by na ni pohlédl. A Ylva věděla, že nějaké vysvětlení mu předhodit musí, protože jak ho znala, tvrdohlavě by se domáhal vysvětlení.

„Mno… jedna věc mě trápí, synu,“ začala opatrně, „Znám jednu chudou dívku, která potřebuje pomoci… a já bych ji ráda přijala na hrad jako služebnou.“

 „Tak ji zaměstnej. V čem je problém?“ Řekl klidně a pomalu se k ní otočil, ale Ylva dobře věděla, že cítí, že mu neříká všechno.

 „Má malé dítě,“ řekla nakonec a povzdychla si, „A víš, že na hradě… to není úplně obvyklé.“

Raven se na ni chvíli díval s tím svým tichým a pochybovačným pohledem, který jasně říkal, že cítí něco pod povrchem.

„A?“ zamračil se „Pokud potřebuje práci…dej jí ji,“ lehce povytáhl obočí, kterým ji jasně dal najevo, že jeho jen tak lehce nepřelstí, „Dítě…to už je tvoje rozhodnutí.“ Dodal a otočil se k odchodu.
A Ylva si lehce oddychla, protože věděla, že více se k tomu vracet nebude.

Chvíli se dívala, jak mohutná postava jejího syna mizí v hlubinách hradu a po tváři jí přeběhl spokojený výraz.

Raven byl jejím jediným synem a jako takový byl dědicem rodu Černého Měsíce.
Jeho linie byla vzácná, téměř posvátná a jeho smečka byla extrémně závislá na tom, že bude mít potomka.
Což byl ovšem doposud nevyřešitelný problém, protože Alfa rodu Dravenhart, nemůže mít dědice s jinou ženou než s Lunou…

A tenhle naprostý fakt, Ylva byla rozhodnuta vyřešit.