„Drž se u mě, Noxi,“ řekla Serena a klekla si ke svému synovi, aby mu upravila potrhané nohavice. „Zrovna dneska sis musel roztrhnout své poslední kalhoty…“ povzdychla si a nervózně se rozhlédla kolem.

Nacházela se právě v předpokoji komnat paní Ylvy.
Strážný u brány byl zřejmě srozuměný s tím, že přijde, protože se jí na nic neptal a beze slova jí ukázal cestu.

„Já vím, maminko,“ zamumlal Nox, aniž by odtrhl pohled od stolu, na kterém ležel podnos plný cukroví. Než ale stačila odpovědět, otevřely se dveře a do předpokoje vstoupila paní Ylva.

„Sereno… jsem ráda, že jsi přišla.“ Oslovila ji Ylva klidně a ukázala na nízkou lavici pod oknem.

„Já…chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, paní Ylvo,“ vydechla Serena a ztěžka usedla na dřevěnou lavici.

Cítila se k smrti unavená. Celou noc nemohla starostmi spát, protože za pronájem svého domku dlužila už tři měsíce a pakliže do týdne nezaplatí, zůstane i s Noxem na ulici.

„To je v pořádku, děvče,“ odpověděla Ylva a sedla si naproti ní. „Vlastně mám pro tebe návrh…“

„Návrh?“ zašeptala Serena s obavami a na okamžik přestala mít kontrolu nad svým synem.

„Nabízím ti práci, děvče. A k tomu samozřejmě pokoj a stravu.“

Serena zalapala po dechu a do očí jí vstoupily slzy. Kolik dní už nemohla starostmi spát a najednou…
Pak si ale uvědomila, kde se vlastně nachází.

„To bych moc ráda, paní Ylvo. Ale…asi nebudu moct…“

„Doslechla jsem se...“ skočila ji Ylva do řeči dříve, než stačila odmítnout, „že brzy budete bez střechy nad hlavou, děvče. Blíží se zima a Nox potřebuje teplo a teplou stravu.“ Schválně udělala dramatickou pomlku, protože moc dobře věděla, že Nox právě sedí pod stolem s tácem cukroví.

Serena si povzdechla a pak si uvědomila, že Nox nesedí vedle ní. Vyděšeně se rozhlédla kolem, a když si všimla, že tác s cukrovím zmizel, hned jí to bylo jasné.

Opatrně přešla až ke stolu a pomalu zvedla těžký ubrus. Dvě velké jantarové oči se na ni okamžitě upřely z přítmí pod deskou.
Nox seděl skrčený pod stolem ve své malé vlčí podobě. Huňatý ocásek měl přitisknutý k boku a tlapky pevně sevřené kolem tácu s cukrovím, jako by bránil poklad, který si právě ulovil.

„Noxi…“ vydechla tiše Serena a stáhl se jí žaludek. Ale vlčí oči se na ni jen provinile zadívaly, s tou typicky dětskou nadějí, že když se nebude hýbat, nikdo ho neodhalí.

„Vidíš?“ pronesla klidně Ylva a potlačila smích, „Říkala jsem, že potřebuje dohled. A tady mu nic chybět nebude.“

Serena se sklonila a natáhla ruku pod stůl.
Nox se nejdřív ani nepohnul… jen ty jantarové oči ji upřeně sledovaly, jako by vyhodnocoval, jestli mu vezme jeho lup, nebo ne.

„Pojď ven, miláčku,“ zašeptala. „Paní Ylva se nezlobí.“

Malé vlče se konečně pohnulo a pomalu se vysoukalo ven.  Proměna se přelila přes jeho tělo… srst ustoupila, tlapky se změnily v malé dětské ruce a Nox se postavil vedle Sereny se sklopenou hlavou.

„Promiň, maminko…“ zamumlal.

„Tohle je jeden z důvodů, proč vám chci pomoct.“ Řekla Ylva a snažila se schovat láskyplný pohled ke svému vnukovi, „A budete pracovat pro mě,“ dodala, protože tušila, že to je hlavní důvod jejího odmítnutí, „To znamená, i bydlet v mém křídle.“