Ravenn vyšel ze síně a dveře za ním zapadly s dutým bouchnutím, které se rozlehlo celou chodbou.

Poslední dobou se v něm hromadil nepokoj a napětí, které neustále sílilo. A také vlčí neklid…ten, který přicházel vždy před říjí.

Jenže posledních několik dní cítil napětí víc než kdy jindy. Jeho říje se pomalu blížila, cítil to.

„Alfo,“ ozval se za ním známý hlas.
Kaelan Vargstrom ho dohnal v polostínu chodby, ale Ravenn se nezastavil. Jen zpomalil… a to bylo víc, než by dovolil komukoli jinému.

„Řekni to,“ zavrčel tiše na svého přítele a otevřel dveře své pracovny.
Kaelan byl jediný koho si pustil k tělu a jediný, kdo s ním mohl mluvit jako s přítelem.

„Stařešinové mají pravdu, Ravenne,“ zašeptal Kaelan zamyšleně, když za nimi zapadly těžké dřevěné dveře, „Tentokrát to bude o mnoho horší.“

„A myslíš že to kruci nevím?!“ vyštěkl téměř rozzuřeně, „Nemůžu se soustředit skoro na nic. A vlk…je stále nepokojnější a nevím proč!“

„Ano…“ přikývl Kaelan a ze džbánu na stole nalil dva poháry vína, „Vlci jsou neklidní a strážní se hádají kvůli hloupostem. Smečka cítí tvůj neklid a obávám se, že to je teprve začátek…“ zamumlal a podal Alfovi pohár, „Krvavý úplněk je za pár dní.“

Raven vypil pohár vína na jedno nadechnutí a pomalu přešel k oknu.
Napětí, které se šířilo jeho tělem bylo už nyní k nevydržení, ale nejhorší bylo, že nedokázal určit jeho příčinu.

Hledal svou Lunu už déle jak tři roky, ale stále bez výsledku. Smečka už začínala být neklidná, protože on, Alfa nejmocnější smečky Temného Severu by Lunu ucítil na kilometry…kdyby žila.

„Co když…“ zašeptal, ale myšlenku nechal nedořečenou. Jeho Luna žila, to cítil, jen ji nedokázal najít.

Což ovšem byla i pro něj záhada, která ho trápila čím dál víc.
Však on byl Alfa. Alfa, který by svou Lunu ucítil i přes hory…přes celé Temné Severní území… kdyby byla dostatečně blízko. Kdyby byla probuzená…kdyby její vlčice dýchala.

„Nedává to smysl,“ zavrčel a opřel se dlaněmi o parapet, jako by se snažil udržet vlastní tělo pohromadě.  „Někdy mám pocit, že je blízko…cítím něco, co nedokážu popsat slovy…ale přesto…“

„Máš pravdu… něco je jinak,“ řekl Kaelan tiše, tentokrát vážněji. „Nevím přesně od kdy, ale od jisté chvíle je tu něco, co smečku ruší. A tvůj vlk to cítí nejvíc.“

Ravenn se na okamžik zamyslel a zadíval se nepřítomně z okna.
Jeho vlk se začínal bouřit a on měl strach, že ho tentokrát na uzdě neudrží.

Každá říje pro něj byla těžká. V tu dobu se jeho tělo měnilo v něco, co sotva dokázal ovládat.
Pudy sílily, krev se mu vařila pod kůží a vlk se dral ven při každém jeho nádechu. Bylo to, jako by mu někdo sevřel hruď železnou pěstí.

Bez Luny byla říje jen bolest a neustálé napětí, které mu trhalo nervy. Nespal, nedokázal se soustředit a každý zvuk ho dráždil. Každá vůně ho bodala jako jehla a jeho tělo hledalo něco, co by ho uklidnilo.

Dal pak zavděk kdekterou obyčejnou vlčicí jen proto, aby si alespoň trochu ulevil.
Jenže Alfu, dokáže ukojit jen Luna. Snad jednou…

Hlavou mu proběhla krátká vzpomínka nad den, kdy před čtyřmi roky potkal v lese opuštěnou a ubrečenou dívku. Byla člověk. Cítil, že je to jen obyčejná dívka bez vlčice, ale přesto si ji tehdy vzal.

A teprve o mnoho zim později zjistil, že právě ona dokázala jeho vlka ukojit víc než stovky bezejmenných vlčic, které prošly jeho postelí.

„Bez Luny je to… peklo,“ zavrčel tiše a Kaelan mlčel.

Jen sledoval svého Alfu… muže, který byl silnější než kdokoliv na Temném Severu…jak bojuje s něčím, co nedokáže vyhrát.