„Můj pane, vše je připraveno, jak jste si přál," pronesl Maelor tiše, když vstoupil do jeho pracovny.
Kaelthar stál u okna jako vytesaný z kamene, zády k němu a ani se nepohnul. Neodpověděl...jen nepatrně sklonil hlavu. Pohyb tak jemný, že by si ho jiný člověk ani nevšiml. Maelor ano...vždycky ano.

Znal svého pána lépe než kdokoli jiný. Ne proto, že by spolu sdíleli minulost...ta byla příliš dlouhá a příliš temná... ale protože jeho rodina sloužila Vaelkarům tak dlouho, až se stali jeho jedinou rodinou. Stejně tak rodina Nymerina.

Role majordoma se u nich dědila z otce na syna, stejně jako role služebné z matky na dceru. Byla to tradice stará téměř dvě století. Tradice, která přežila války, hlad, požáry i smrt mnoha pánů ... až zůstal jen jeden.

On ani Nymera nepamatovali Kaelthara jako dítě... narodil se dávno předtím, než se narodili oni sami. Ale jejich pra‑pra‑pra předkové ano.
A právě oni byli poslední, kdo znali celý jeho temný osud. Předávali si ho s každou generací jako závazek. A s každou generací jejich loajalita ještě sílila.

„Lady Avery se již ubytovala, můj lorde," pokračoval Maelor, stále upíraje pohled na jeho záda. Byl na to zvyklý. Jeho pán nikdy nemluvil víc, než bylo nutné ...ale on věděl, že ho poslouchá.

„A... jestli mohu říct, můj lorde," odkašlal si tiše, „vaše žena... má jazyk ostřejší, než jste možná očekával. A kromě toho..." Přešlápl z nohy na nohu a povzdechl si.
Měl svého pána rád. Ačkoliv se o něm krajem už celá staletí šířily legendy... že je krutý, nemilosrdný, bez srdce... jen on znal pravdu. Lord Kaelthar možná nebyl nejvlídnější ani nejupovídanější, ale krutost v něm nebyla. Jen prázdno. Ticho tam, kde by jiní cítili.

Jeho duše byla prostá veškerých emocí.

Maelor si nepamatoval, že by ho, kdy viděl usmát se. Prolít slzu. Zachvět se hněvem nebo radostí. Nic. Nikdy.

A přesto... přesto v něm zůstával muž, kterému věřil víc než komukoliv jinému.

„Řekla, že s vámi hodlá mluvit o tom... že jste ji nepřišel přivítat, protože... postrádáte dobré vychování." Odkašlal si znovu Maelor.

Tentokrát Kaelthar nepatrně zvedl hlavu, ale neřekl nic. Jen poslouchal.

„A také prohlásila, že očekává... dvoření, můj lorde." Vyhrkl Maelor a nervózně si uhladil svůj dlouhý vous.

Kaelthar dlouho mlčel. Tak dlouho, že se i Maelorovi zdálo, že snad řekl víc, než měl.

A pak se pán pomalu otočil.

V jeho pohledu ale nebyl hněv, nebo chlad. Však jeho pán snad ještě nikdy neprojevil jakoukoliv emoci...spíš vypadal, že ho to skutečně zaujalo.

„Dvoření," zopakoval Kaelthar tiše, jako by to slovo ochutnával na jazyku.
„Nebojí se mě."

„Ne, můj lorde. Nebojí."

„To je... nezvyklé." Vydechl sotva slyšitelně, tónem, který Maelor neslyšel už velmi dlouho.

„A možná... ne zcela nežádoucí, Maelore. Ale..." Na moment se odmlčel a pak se zadíval Maelorovi do očí,
„Ale řekni mi..." slovo se mu zlomilo téměř neznatelným zaváháním, „co je to... to dvoření?"