„Dvoření?" Zamyslel se Maelor, „No...jak bych vám to, pane..." Nadechoval se právě k odpovědi, když se ozvalo zaťukání na dveře a vzápětí vstoupil muž, kterého Maelor nikdy neměl rád... Soren Morcant.

Soren Morcant byl vysoký, štíhlý, s tváří, která jako by nestárla. Stejně jako tvář jeho pána.

Maelor se nepatrně napjal. Nikdy mu nedůvěřoval. A nikdy nepochopil, proč mu jeho pán věří tak bezvýhradně.

Ale věděl proč...

Soren a Kaelthar spolu vyrůstali. Byli stejně staří, a kdysi si byli blízcí jako bratři. Ale Kaelthar netušil, že právě Sorenův rod... Sorenův otec, mocný mág, který mu kdysi sloužil... uvalil na jeho krev kletbu.
Netušil, že Soren je nesmrtelný jen proto, aby na něj dohlížel. A jednou ho zničil.

Maelor neznal podrobnosti starého sporu mezi Kaeltharovým otcem a Sorenovým rodem, ani skutečnou povahu kletby, která jeho pána zasáhla... ale cítil to.
Soren nebyl ten, za koho ho Kaelthar považoval. Nebyl přítel. Byl hrozba, která se tvářila jako spojenec.

„Můj lorde," pronesl hlasem, který Maelorovi vždy lezl pod kůži a uklonil se, „Doufám, že neruším."

Kaelthar se k němu pomalu obrátil, ale v jeho tváři nebylo nic... jako vždy. 

„Soren," řekl tiše. „Co potřebuješ?"

Soren se pousmál tím svým jemným a prázdným úsměvem, který Maelora dráždil až do morku kostí. Nevěřil mu ani nos mezi očima.

„Slyšel jsem," začal nenápadně, „že vaše paní dorazila."

Maelor ztuhl. Soren nikdy nic „jen tak" neslyšel. Vždy věděl přesně to, co potřeboval vědět.

„Ano," přikývl Kaelthar. „Ubytovala se."

Soren přikývl, jako by to byla bezvýznamná informace.

„Doufám, že vás příliš neobtěžuje," pronesl jemně. „Mladé ženy bývají... náročné."
Maelorovi se sevřel žaludek.
Nebyla to urážka, ale nebyl to ani útok. Byla to jedovatá kapka, která se tvářila jako starost.

Lord však jen přikývl... věcně a bez emocí.

„Říkala něco o... dvoření," dodal tiše.

Soren se na okamžik zastavil. A pak se mu koutky rtů nepatrně zvedly.

„Ach," vydechl měkce. „Takže očekává... pozornost."

Slovo „pozornost" vyslovil tak, jako by šlo o něco zbytečného. Něco, co Kaelthar nepotřebuje. Něco, co by ho jen zdržovalo.

„Můj lorde," pokračoval hladce, „nemusíte se tím trápit. Ženy často říkají věci, které nemyslí vážně. Zvlášť v prvních dnech. Nechte ji, ať se uklidní. Ať si zvykne. Čím méně prostoru jí dáte, tím rychleji pochopí své místo."

Maelor měl chuť vykřiknout. Ale mlčel. Vždy mlčel.

Kaelthar Sorena mlčky vyslechl.  S prázdným výrazem ve tváři ... žádný náznak emocí. Jen ticho, které dokázalo člověka rozdrtit.

„Pozornost," zopakoval Kaelthar, tentokrát tvrději, „Pokud ji potřebuje...řekne si o ni."

Mágův úsměv se nepatrně prohloubil a Maelorovi se sevřel žaludek... tohle byla přesně ta reakce, kterou chtěl.

„Samozřejmě, můj lorde," přikývl Soren hladce. „Ženy... občas zkoušejí hranice. Je lepší nechat je, ať pochopí, kde ty hranice jsou."

„Moje hranice jsou jasné," zavrčel lord, „A ona je pozná."

Maelor polkl... tohle nebyla slabost. Tohle byla ta Kaeltharova tvrdost, která mohla bolet, když se obrátila proti nesprávnému člověku... a Soren to věděl až příliš dobře.

„Moudré, můj lorde." Uklonil se pomalu až k zemi, ale Kaelthar se k němu ani neotočil, jen dodal:

„A teď mi řekni, proč jsi přišel. Nemám čas na prázdné řeči."