„Tak toto je ložnice našeho pána,“ oznámila Nymera, když Avery zavedla do rozlehlého pokoje. „A ode dneška… i tvoje, děvče.“

Avery se udiveně rozhlédla. Ložnice byla veliká a prostorná, ale přesto působila temně a nepřívětivě. Zdi byly z černého kamene, stejně jako podlaha.

V rohu místnosti stál obrovský krb… masivní, temný, téměř hrozivý. Vypadal jako brána do pekel. Rudý plápolající oheň v něm vrhal po místnosti krvavé odlesky, které jen umocňovaly jeho děsivou atmosféru.

Dokonce i povlečení na obrovské posteli bylo černé.

„Ach… takže tohle je pokoj samotného Temného lorda?“ vydechla Avery a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. „A nyní i můj?“

Vůbec ji nenapadlo, že budou sdílet jednu ložnici.

„Samozřejmě,“ prohodila Nymera, jako by jí četla myšlenky. „Lord trvá na tom, aby jeho manželka sdílela jeho lože. Žádná z jeho manželek se tomu nevyhnula a…“

„Žádná z jeho manželek?“ zopakovala Avery a zamračila se. „To chceš jako říct…“

„Nemusíš se obávat, děvče,“ skočila jí Nymera do řeči a zavrtěla hlavou. „Žádná z nich už… není. Lord je už několikanásobným vdovcem.“

„Vdovcem…“ zopakovala Avery tiše. V jejím hlase se objevil podtón strachu, který nedokázala skrýt. Rychle zapátrala v paměti, aby si vybavila všechno, co kdy o Temném lordu slyšela.

Že je krutý, nebezpečný, že se ho bojí celá zem… to věděla. Dokonce si pamatovala pověsti o jeho nesmrtelnosti a o tom, že nezná slitování.

Nejvíce jí ale utkvěla ta jedna: že je to muž, který nedokáže milovat. Ani cítit nic, co je u lidské bytosti běžné.

Avery se nadechla, vystrčila bradu a pronesla:

„No… jestli se ho předchozí manželky bály… tak já tedy nebudu. Nenechám se jen tak zastrašit. A nepodaří se to ani mému pravoplatnému choti.“

Nymera se na ni udiveně otočila a po tváři jí přelétl lehký úsměv. Ta dívka se jí líbila. Byla jiná než ty předchozí… a právě proto měla pocit, že tentokrát si jejich pán vybral ženu, která před ním s hrůzou neuteče.

„To jsem ráda,“ usmála se Nymera pod vousy a položila na postel nádherné šaty, celé poseté zlatem a drahými kameny. Samozřejmě černé.

„Pán si přeje, abys tyto šaty oblékla na dnešní večeři.“

Nymera uhladila látku šatů a pak se k Avery naklonila blíž, jako by se chystala svěřit něco důležitého.

„Je tu pár věcí, které bys měla vědět, děvče,“ začala tiše. „Ale většinu ti řekne sám pán. On… nerad, když mluví někdo jiný za něj.“

Avery přikývla, i když jí v hrudi narůstala nervozita.

„Lord dbá na přesnost. A tím myslím… až chorobně.“ Pokračovala Nymera, „Večeře je vždy v osm…na vteřinu. Ne o minutu dřív, ne o minutu později.“

 „To jako… vážně?“

„Vážně,“ pousmála se chůva, „Nesnáší nedochvilnost. A nesnáší odpor. Když něco řekne, očekává, že to tak bude. Bez výjimek.“

Avery se zamračila, ale neřekla nic. Jen ji napadlo, že její manžel ještě asi neví, koho si vzal. Však ona nedokáže přijít včas ani na svatou mši, natož na večeři.

„A ještě jedna věc… pán nemá rád hluk. Ani zbytečné řeči. Někdy je lepší říct méně, nebo nic.“

 „To jako že mám být potichu?“ Vydechla Avery, „A ví o tom, že mě matka Představená za neustálé vyrušování při výuce, a dokonce i při svaté mši, trestala výpraskem?“

„Ne potichu. Jen… opatrná. Pán slyší všechno. A pamatuje si víc, než bys čekala.“  Řekla Nymera, a po tváři jí přelétl úsměv.

Sledovala ji už od chvíle, kdy vstoupila do hradu a pomyslela si, že možná… možná právě tahle dívka dokáže přežít tam, kde všechny ostatní selhaly.

„Tak se připrav, děvče,“ dodala tiše. „Je skoro čas.“