Když si Avery uvědomila, že ona bytost je živá, zůstala stát jako přimrazená. Srdce se jí rozbušilo jako splašené a na moment ji dokonce došla slova.

Ale jen na moment… když se vzápětí vzpamatovala, změřila si ho pohledem od hlavy až k patě a vydechla:

„Tak jestli si myslíš, že se tě leknu, tak to ses tedy sakra spletl.“ Dostala ze sebe statečně, i když si musela přiznat, že snad po prvé v životě dostala strach.

Však vypadal opravdu děsivě. Nikdy neviděla žádného tvora tohoto vzezření na vlastní oči.

I když si s dívkami v klášteře vyprávěly děsivé příběhy o upírech, vlkodlacích, dracích a démonech všeho druhu, vždycky si myslela, že jsou to jen babské povídačky.

Všechny dívky vždy ustrašeně zalézaly pod peřinu, ale ona ne. Naschvál jim předčítala ty nejděsivější příběhy, a nezapomněla je samozřejmě i dosti realisticky vykreslit.
Nejednou pak od Matky představené dostala trest za to, že děvčata děsila k smrti.

 Ale teď… teď měla pocit, že všechny ty příběhy byly jen slabý odvar toho, co stojí přímo před ní.

Najednou se ona bytost lehce pohnula. Jen nepatrně, ale Avery to viděla. A její srdce se rozbušilo ještě víc.

„Co jsi zač? Démon nebo drak? Nebo něco horšího?“ Zašeptala spíš sama pro sebe, snažíc se nedat na sobě znát sebemenší náznak strachu.

Jeho zlaté oči se na okamžik zúžily, jako by ji studoval, a Avery nahlas polkla.

Byl děsivý. Byl obrovský. Byl… krásný.

„Nebojíš se,“ pronesl náhle hlubokým hlasem. Nebyla to ale otázka. Bylo to konstatování.

Avery si odkašlala, aby zakryla, jak se jí třese hlas. „Možná trochu,“ připustila. „Ale ne tolik, jak bys asi chtěl.“

Bytost naklonila hlavu. Jeho rohy se dotkly stínu na stěně a křídla se lehce rozvinula, jako by se snažil získat víc prostoru.

Avery si uvědomila, že kdyby chtěl, mohl by ji jediným pohybem rozdrtit.

Ale on… nechtěl.

Kaelthar se nevěřícně zadíval na dívku před sebou.
Její krása mu na první pohled vzala dech.

Její dlouhé, rusé vlasy se jemně vlnily kolem jejího obličeje, a dodávaly jí tak ještě rozpustilejší vzhled. Zelené smaragdové oči lemoval závoj černých řas a její rudé rty ho téměř lákaly k políbení.

Kaelthar si naštvaně odfrkl. Ještě nikdy se mu nestalo, aby hned při prvním setkání měl chuť svou ženu popadnout a odnést do postele.

Ano, byla krásná. Krásná způsobem, který mu podlamoval kolena.

Ale krásný nebyl jen její obličej, ale i její vnady ho nenechaly ani na minutu chladným.
Šaty, které pro ni vybral k dnešní večeři na ni vypadaly jinak…vyzývavěji. Její bujné poprsí se dmulo ve výstřihu tak, že měl pocit, že se každou chvíli dostane ven.
A její boky…ty ho dráždily už nyní. Její zadeček byl jistě takový, jaký mu ihned rozbušil srdce.

„Každý se bojí,“ zavrčel tiše a zamračil se, „Každý, kdo mě vidí.“
Vůbec se mu nelíbilo, že nedokáže spustit zrak z jejího výstřihu.

 „Tak já nejsem každý.“ Vystrčila bradu vpřed, a Kaeltharovi se nadzdvihl koutek úst.

Líbilo se mu, že se ho nebojí. Samozřejmě slyšel, jak ji srdce divoce strachy bije, ale její odvaha ho fascinovala.
Byla mu sotva pod ramena, byla drobná a křehká, a přesto měl pocit, že by se mu klidně postavila čelem.

„Kdo jsi?“ Vydechla zvědavě a zabodla své zelené oči do jeho tváře.

Kaelthar se nadechl k odpovědi, ale najednou nechtěl říct pravdu. Ne hned.  Sám nevěděl proč, ale něco jako by mu říkalo, aby to nedělal.

„Někdo, koho bys zde neměla potkat,“ řekl, „Ne teď.“

Ještě chvíli se na ni díval, ve snaze pochopit své nesmyslné chování…pak dřív, než stačila Avery odpovědět…zmizel.