„Lady Avery… hledám vás už nejméně hodinu!“ vyhrkl Maelor, když ji konečně v jedné z chodeb hradu našel. „Tady byste neměla být. Toto je část hradu, kam nikdo nesmí… jen náš pán.“ Opřel se o kamennou zeď, udýchaný a očividně rozrušený.

Avery se nadechla k odpovědi, ale než stačila otevřít ústa, z druhé strany chodby se ozval rychlý, rázný krok.

„Tak konečně!“ Nymera se přiřítila jako bouře a přísně, i když s očima plných obav, si ji změřila pohledem, „Děvče, ty mi jednou způsobíš infarkt,“ zavrtěla hlavou a chytla Avery za loket, jako by ji chtěla odtáhnout pryč z nebezpečného místa.

 „Ale já jsem jen…“ Ohradila se Avery, ale Nymera ji nepustila ke slovu.

„Ne,“ usekla, „tady ne. Tady nikdy!“

 „Paní Avery, prosím…“ přikývl Maelor, „jestli vás tu náš pán najde…“ Nedokončil větu. Avery si všimla, že se mu lehce třese ruka.

„Děvče, jestli chceš přežít první týden v tomhle domě, budeš poslouchat,“ zasyčela tiše Nymera.

Avery se ohlédla přes rameno. Temná chodba za nimi byla prázdná, ale ona věděla, že tam někdo je. Někdo, kdo ji sledoval…
 Ona tajemná a děsivá bytost, která zmizela tak rychle, že to ani nedokázala postřehnout.

„Jestli se snažíte mě uchránit před tou zvláštní bytostí…“ začala Avery, zatímco ji Nymera táhla chodbou, „tak už je pozdě.“

Chůva s majordomem ztuhli v pohybu a udiveně na ni vytřeštili oči.

„Viděla jsem ho,“ dodala klidně Avery a pokrčila rameny, „Byl tu. Nějaký drak… nebo co to je, nevím, ale…“

„Tys viděla…“ vykoktal Maelor a jeho obličej byl náhle bílý jako stěna.

„A strach jsi…neměla?“ Dodala Nymera udiveně.

„Ne…proč taky…“ pokrčila Avery rameny ledabyle, „Mluvila jsem s ním…a není o moc děsivější než Matka představená. A to už je co říct…“ Zašklebila se.

Averyin úšklebek se ještě nestačil úplně vytratit, když si uvědomila, že Maelor i Nymera na ni pořád překvapeně zírají.

„Děvče…“ vydechla chůva, „Ty jsi s ním mluvila?“

 „Ano. Mluvila,“ protočila oči, „Stál přímo přede mnou. A dýchal. A měl ocas. A drápy. A…“ Zaváhala, protože si vzpomněla na to, jak se ho dotkla. „A nebyl tak děsivý, jak si myslíte.“

Nymera zalapala po dechu. Ještě žádná z manželek jejich pána se nezachovala jako tato.
Všechny se ho bály i v jeho lidské podobě…natož v té, která je tak děsivá, že se ho bojí i statní muži.

„Nebyl tak děsivý…“ Zopakovala chůva nevěřícně a znovu si prohlédla dívku před sebou.

Že by to konečně byla ona? Napadlo ji. Dívka, která jediná dokáže zlomit kletbu?

Ta myšlenka se jí víc a více vkrádala do mysli.
Ona i její manžel Maelor měli svého pána rádi. Znali ho více než kdokoliv jiný, a přes všechny jeho nálady a temnou povahu věděli, že pod tím vším je dobré srdce.

„Dobrá…“ řekla chůva nakonec přísně, „Každopádně jsi tu ale neměla co dělat, děvče. A pokud vím, pán si výslovně přál, abys nezmeškala večeři. A když si pán něco přeje… znamená to, že to musí být splněno. Jeho slovo je zákon a nesnese, když mu někdo odporuje.“

„Já ale nejsem někdo,“ zamračila se Avery, „Jsem jeho žena. A tak bych očekávala, že mě můj právoplatný manžel alespoň přivítá v mém domově…ale jak se zdá, postrádá dobrého vychování.“

„Paní…“ vydechl Maelor a vyděšeně se rozhlédl kolem, „Tohle byste říkat neměla…“

„Proč? Však je to pravda. A já si zase přeji…aby se mi nejprve začal dvořit.“ Avery bojovně vystrčila bradu vpřed, rozhodnuta na svém přání trvat stůj co stůj.