Černý kočár tažený čtyřmi koňmi se drkotal po kamenité cestě a stoupal temným lesem vzhůru do hor.
„Musíte vybrat každou díru, kterou na cestě potkáte?" vykřikla Avery Mireldová a vystrčila hlavu z okénka.

Kočí jen cosi zavrčel a koně místo toho ještě pobídl ke klusu.

Avery se nadechla k další poznámce, ale nakonec ji spolkla. Stejně měla pocit, že ji ten muž ani nevnímá. Byl starý, vyhublý, zahalený v černém plášti s kapucí a vypadal, jako by měl každou chvíli zemřít.

Zamračila se a s povzdechem se opřela do opěradla. Měla by mít strach. Jenže neměla.

Nikdy nepatřila mezi dívky, které se hroutily z každé prkotiny. Takže ji nerozhodí ani fakt, že se ze dne na den stala vdanou paní, a ještě k tomu za muže, kterého nikdy neviděla.

Vlastně by měla svému muži poděkovat za to, že se dostala z té neutěšené díry, které se říkalo Klášterní škola svaté Hildegardy.
Totiž právě tam, strávila svých osmnáct let života.

Jako malé nemluvně ji sestra představená našla ležet na prahu kláštera. Ujaly se jí a dostalo se jí bezpochyby dobrého vzdělání, ale jinak si s ní nevěděly rady.

Nikdy nepatřila mezi tiché, pokorné dívky, které sklopí oči a udělají, co se jim řekne... naopak.
Co měla zakázané, to udělala jako první. Co měla dělat, to ignorovala. A když jí sestry přikázaly mlčet, dokázala mluvit ještě víc... a ještě drzejším tónem.
Byla divoká, tvrdohlavá a neustále zkoušela hranice. Ať už šlo o noční útěky z ložnice, lezení po střechách, nebo drzé poznámky během modliteb.
Setry z ní byly vyřízené, a vlastně děkovaly pánu bohu, že je konečně vyslyšel.

Takže když před několika dny přinesla matka představená zprávu o tom, že si ji Temný lord vybral za manželku, nijak se z té noviny nehroutily. Ale ani ona ne.

Lord Kaelthar Varath Vaelkar...její právoplatný manžel. Stále tomu ale nemohla uvěřit.

Pověsti o něm se nesly krajem tak dlouho, že si už nikdo nepamatoval, kdy vznikly.

Říkalo se o něm, že je krutý a nebezpečný.
Tvrdilo se, že kam jednou vstoupil, tam tráva už nikdy nerostla. Že jeho hněv dokáže umlčet i ty nejodvážnější, a že nikdo se mu neodváží odporovat.
Mluví se o něm jako o muži, který nezná slitování, a jeho jméno se nevyslovovalo nahlas.
Že je temný, divoký a nepředvídatelný. A každý, kdo ho kdy spatřil, tvrdil, že v jeho očích je něco, co člověka donutí rozklepat se strachy.
Svrhnul prý několik monarchií a podvolil si každé království, do jakého vstoupil.

„Ale to snad už děláte schválně!" vyštěkla Avery naštvaně a znovu vystrčila hlavu z okénka. Kočár znovu prudce nadskočil, když vybral další výmol na cestě, a ona se už po několikáté praštila hlavou do stropu kočáru.

Kočí ji zase ignoroval. Jako by byla jen další pytel zavazadel. Místo odpovědi práskl bičem a koně popohnal ještě rychleji.

Avery si zasyčela něco pod nos, stáhla se zpět dovnitř a zadívala se mezi stromy. Tma byla tak hustá, že si neviděla ani na špičku nosu... a přesto měla zvláštní pocit, že ji z lesa něco pozoruje.

„Blbost," zašeptala a zatřásla hlavou, „Začínám panikařit."

Ale ona přece nepanikaří...nikdy! A nezačne ani teď.

Jestli byl její manžel zvyklý na slzy, strach a prosby o život...tak to se tedy přepočítal. 

Protože to nakonec nebude ona, kdo bude prosit o milost, ale její Temný Lord.