Aelinhall se po tisíci letech znovu probudil.

Nebeská citadela bohů, vystavěná z bílého kamene se rozzářila tak silně, že její záře pronikla všemi světy.
Zlato na sloupech se třpytilo jako tekoucí slunce, vzduch vibroval starou magií a brány, které byly po staletí zavřené, se otevřely dokořán.

Dnes byl den, kdy se všichni bohové vraceli domů.

Asmodeus, nejvyšší z bohů, a jeho žena Valiandra, bohyně plodnosti a světla, hostili slavnost, která se konala jen jednou za mnoho věků...

Jejich synové a dcery... bohové času, vody, moudrosti, lásky, vášně i chtíče... zaplnili mramorové balkony, které se tyčily vysoko nad arénou.

A zábava už byla v plném proudu.

Pod nimi se odehrávala podívaná, jakou smrtelníci nikdy neuvidí. Gladiátoři bojovali s draky, nestvůrami a strašlivými bytostmi.
Oheň šlehal až k nebeským tribunám, křídla draků vířila prach a bohové se smáli, povykovali, popíjeli a užívali si návrat do sídla, které kdysi opustili.

Ale hlavní zábava měla teprve přijít.

Asmodeus seděl na svém trůnu z bílého kamene, a i když se tvářil klidně, oči se mu nebezpečně leskly.
Valiandra vedle něj seděla bez hnutí a tiše pozorovala arénu, ale moc dobře věděla, proč se její muž zlobí.

Bohové se totiž postupně scházeli, jeden po druhém. Všichni... kromě jednoho...Varatha.

Varath... Pán podsvětí. Bůh smrti, ohně a chaosu. Bůh války a nebezpečí. Pán démonů a temnoty. Nejstarší syn Asmodea. Ten, jehož jméno se vyslovovalo šeptem, ještě nepřišel.

A Asmodeus byl už naštvaný.

Jeho prsty sevřely opěrku trůnu, až se z bílého kamene odloupl drobný kousek. Vzduch kolem něj ztěžkl, světlo se na okamžik zatřáslo a několik bohů na balkonech zmlklo.

„Kde je," procedil Asmodeus tiše, ale jeho hlas se nesl celým Aelinhallem jako hrom.

„Přijde," řekla klidně Valiandra, „On vždy přijde... když je čas."

Ale Asmodeus věděl, že Varath nepřichází proto, že by měl. Varath přichází proto, že chce.

Hlediště Aelinhallu bylo obrovské a vrstvené. Nahoře seděli bohové. Pod nimi polobožští válečníci. Ještě níž strážci, kněží a proroci. A úplně dole... démoni, kteří nesmí ani dýchat směrem k bohům.

A všichni čekali na toho jediného...nejmocnějšího z bohů...Varatha.

Aelinhall duněl pod atmosférou v aréně, ale když se obloha nad citadelou náhle zatměla, celé hlediště ztichlo.
Šum se přelil jako vlna a tisíce hlasů se spojily v jediný nádech.

Někdo na horním balkonu vydechl: „Voltazar!"

A pak to přišlo...

Z temnoty oblohy se vyřítil obrovský černý drak s černými křídly a očima rudýma jako oheň Varathionu, podsvětí, kterému vládl jeho pán.
Byl tak velký, že i ti nejmajestátnější draci proti němu vypadali jako jeho mláďata...Voltazar. Drak samotného Pána podsvětí, byl jeho věrný spojenec a přítel.
Byla to bytost, která s ním sdílela část jeho magie.
Byl jediný svého druhu, a byl starší než samotný Aelinhall. Silnější než všichni ostatní draci dohromady.
A byl také jediný tvor, který se Varatha, nelítostného pána pekel nebál.

A za ním letělo ještě několik temných draků, z Varathovy temné armády podsvětí. Této vojenské síly se bál i sám Asmodeus.

Drak se snesl k aréně s takovou silou, že se zlaté sloupy Aelinhallu zachvěly a plameny z jeho tlamy olízly mramor.

A na jeho hřbetě seděl on...Varath. Pán podsvětí, ohně, chaosu, smrti a démonů. Nejstarší syn Asmodea.

Když Voltazar dopadl, celá aréna vybuchla v šum, který se nedal utišit. Bohové vstali a polobožští válečníci s úctou poklekli.

A někdo vykřikl, hlasem plným strachu i úcty: „Pán temnoty!"

Varath pomalu sesedl z draka, a každé jeho gesto, každý krok i pohled, vyjadřoval jeho naprostou nadvládu nad všemi bohy.
A když se jeho pohled zvedl k otci, šum arény se změnil v tiché, napjaté očekávání.

Asmodeus na trůnu ztuhl a jeho oči potemněly. Každý další výkřik davu ho dráždil víc a víc.

Věděl, že Varath je nejmocnější z bohů. A nenáviděl to.