Dveře se otevřely s tichým, hlubokým zaduněním, které se rozlilo celým sálem a Elowen vstoupila dovnitř. A okamžitě cítila, že vstoupila do místa, které nebylo stvořené pro živé.

Po obou stranách sálu stály Umbrané, jako dvě řady temných soch. Jejich oči ji sledovaly bez jediného mrknutí, ale ona cítila, jak jí po zádech přejel mráz.

Když udělala první krok a vytvořila se úzká ulička, její pohled zabloudil až k trůnu, na kterém seděl on. A jí se pod tím pohledem podlomila kolena.

Varath tam seděl nehnutě, ale už na první pohled byla znát jeho nekonečná moc a síla.

Hlavu měl lehce opřenou o opěrku trůnu, jako kdyby ho nic, co se děje v sále nezajímalo.

Elowen nahlas polkla a přejela jeho tělo pohledem. Jeho postava byla obrovská. Jeho široká ramena zaplnila celý trůn, a když její pohled sklouzl níž, na jeho pevné a nehybné tělo, málem zakopla o lem svých šatů.

Na sobě měl černou košili, z jemného a hladkého materiálu, který se na jeho těle napínal jako živý. Byla rozhalená, a v místě, kde látka odhalovala jeho hruď, se objevovaly rudě žhnoucí trhliny. Jako kdyby pod jeho kůží plál oheň.

Přes košili měl dlouhý černý kabát, který splýval až k zemi. Těžký a temný. A na ramenou zdobený jemnými kovovými ornamenty, které připomínaly dračí šupiny.

Jeho kalhoty byly černé a dokonale přiléhající k jeho silným nohám. Vysoké boty z černé kůže mu sahaly až ke kolenům, zdobené kovovými přezkami.

A když se na ni podíval a jeho oči probleskly temnou rudí... měla pocit, že se jí zastavilo srdce.

Elowen udělala další krok. Pomalu a téměř fascinovaně. Jako kdyby ji k němu táhla síla, kterou nedokázala pojmenovat.

Ještě nikdy neviděla tak dokonalého muže. Tak neuvěřitelně krásného... a zároveň děsivého. Jeho přítomnost byla jako žár ohně, který se jí opíral o kůži, a ona se přistihla, že nedokáže odtrhnout pohled.

A i když chápala, že je bůh podsvětí... že on je samotný Satan... že stojí před bytostí, která by ji mohla jediným pohledem zničit... srdce se jí rozbušilo jako splašené.

Ale nebylo to strachy.

A i když se za celou dobu ani nepohnul...podlomila se ji kolena. Jeho oči ji sledovaly s tichou, temnou intenzitou, která jí projela až do kostí.
Její dech se zrychlil, a její tělo zareagovalo dřív než její mysl.

Kolena se jí podlomila... a  instinktivně poklekla před jeho trůnem. Jako by její tělo vědělo, že před takovou bytostí se nestojí.

„Můj pane..." vydechla tiše, téměř neslyšně, ale Varath to slyšel.

Jen se na ni dlouze podíval, a zamračil se.
Byla jiná, než když ji sem přinesl. Tak jiná, až se sám podivil svému pocitu.

Když ji přinesl, byla špinavá, zkrvavená a potrhaná. Vlasy měla slepené, tvář unavenou a oči zakalené strachem. Smrtelnice, která neměla žádnou hodnotu. Nic, co by stálo za pohled.

Ale teď...

Varathův pohled po ní pomalu sklouzl, jako by se snažil pochopit, co vidí.

Vlasy měla rudé jako oheň. Ne ale obyčejně rudé... ale hluboké, temně měděné, a žhavé jako uhlíky pod popelem. Dlouhé až k pasu, hladké a vlnitě splývající po jejích ramenou jako proud ohně.

Nikdy neviděl takovou barvu. Tak nádhernou, že pocítil touhu se jich dotknout.
Ne mezi démony.
Všechny, co znal...i dračí princezny, je měli tmavé, chladné a černé.

A její oči... tak modré, čisté a jasné jako voda, že měl touhu se v nich utopit.

Byla jiná. Příliš jiná. A to ho překvapilo.

Jenže on nechtěl, aby ho něco překvapilo.

Varath ucítil, jak se mu v hrudi něco nepatrně pohnulo. Něco, co tam nemělo být a co ho rozčililo.

Nelíbilo se mu, že se mu líbí její barva vlasů.
Nelíbilo se mu, že se mu líbí její oči.
A už vůbec se mu nelíbilo, že se mu líbí její hlas, když řekla „Můj pane".

Nelíbilo se mu, že se mu líbí smrtelnice.