Varath se znovu opřel o trůn, ale jen na nepatrný okamžik.
Jeho pohled sklouzl k lidské dívce, a znovu se v něm vzepjala vlna vzteku.

Její modré oči na něj stále hleděly tak klidně a beze strachu, že tomu prostě nedokázal uvěřit.
Tváře měla zrudlé studem a její zrychlený dech se mu zdál až příliš hlasitý v tichu sálu.
A když znovu vdechl její sladkou a jedinečnou vůni…takovou, že se mu všechny chlupy na těle zježily… vztekle zavrčel.

Ucítil, jak mu pod kůží neklidně pulsuje jeho magie, a trhliny na kůži se mu začaly prohlubovat stále víc.
Probouzela se jeho pravá podstata…Drak.

On nebyl jen bůh. Bůh byla pouhá role, jenom titul. On byl víc…
Byl drak, který se stal bohem.

Byl prastará bytost, která existovala dřív než bohové. Dřív, než vzniklo podsvětí a rovnováha, a jeho moc byla vrozená, instinktivní a nezničitelná.

Byl nejstarší z draků…prvotní. A existoval dřív, než vznikli samotní bohové.

Bůh může být poražen…on nikdy. A proto se ho všichni tak bojí…ne proto, že je bůh podsvětí…ale proto, že je Dračí král, který podsvětí vládne.

Ovšem…až na ni. Jak se zdá, tak tato obyčejná smrtelnice…se ho vůbec nebála.

To ho rozčílilo.

Zvedl se tak rychle, až se kabát kolem něj zavlnil jako živý stín, a Serenya s Lysarou sebou šokovaně trhly.
Nikdy neodcházel takhle. Nikdy neodcházel bez jediného slova.

Varath se na ně ale ani nepodíval a bez jediného slova vyrazil vpřed.

Temnota kolem něj se stáhla, jako kdyby ho následovala. A dveře na konci sálu se samy otevřely, když se k nim přiblížil.

Jeho kroky se nesly sálem jako hrom, který se vzdaluje. Pak se dveře s tichým, temným zaduněním samy zavřely.

Varath odešel.

Prchl ze sálu… a ani sám nevěděl, kam míří. Jen cítil, že musí pryč. Pryč od ní. Od té malé, bezbranné smrtelnice, která mu jediným pohledem roztrhla rovnováhu, kterou si budoval celá staletí.

Jeho kroky duněly chodbou, ale on je nevnímal. Nevnímal nic… jen žár, který se mu valil pod kůží jako rozžhavený kov. Dračí oheň. Jeho pravá podstata.

Poprvé za svůj předlouhý život cítil, že se dere na povrch bez toho, aby ji přivolal. Bez toho, aby si to dovolil. Bez toho, aby to chtěl.

To ho děsilo a rozčilovalo zároveň.

Jeho tělo hořelo a každý krok byl těžší než ten předchozí. Magie mu zasyčela pod kůží, trhliny se mu rozšiřovaly, jako kdyby se jeho dračí forma snažila prorazit ven.

„Ne teď…“ zavrčel tiše, ale hlas se mu zlomil v hrudi.

Ale drak ho neposlouchal.

Varath vyrazil po schodech vzhůru, až se dostal na otevřený balkon vysoko nad podsvětím. Vzduch tam byl chladný, temný, ale ani ten chlad nedokázal utišit žár, který se mu valil žilami.

Zastavil se, opřel se o kamenné zábradlí a zhluboka se nadechl… ale jeho dech byl horký, jako kdyby vycházel z ohně.

A pak to přišlo.

Trhliny na jeho kůži se rozšířily a rudé světlo pod nimi se rozzářilo jako žhavé uhlíky.
Jeho oči probleskly rudí, temněji než kdy předtím. Svaly se mu napnuly a kabát se kolem něj zavlnil, jako kdyby ho odhazovala síla, která se už nedala zadržet.

Varath zaklonil hlavu a z jeho hrdla se vydral hluboký, dračí zvuk… prastarý zvuk, který se nesl celým podsvětím.

A pak se jeho tělo začalo měnit.

Kosti se mu posunuly, kůže se mu roztavila do šupin, trhliny se rozšířily do žhavých linií, které se spojily v dračí vzor.
 Jeho ruce se změnily v drápy, jeho páteř se prohnula, a ze zad mu vyrostla veliká, dračí křídla.

V jediném okamžiku se před balkonem tyčil on… Prvotní. Prastarý a nezkrotný Dračí král.

Jeho obrovské tělo se zalesklo rudým světlem, oheň mu pulzoval pod šupinami, a když roztáhl křídla, celý balkon se zachvěl.

Odrazil se od kamene a vznesl se do temnoty podsvětí.
Jeho let byl prudký a silný jako bouře, která se utrhla z řetězů.

Letěl pryč. Daleko od ní. Daleko od všeho, co cítil.

Ale ať letěl kamkoli… její vůně, její oči, její hlas… to všechno ho pronásledovalo.