Voltazarův let byl tichý, ale vzduch vibroval mocí, která se nedala popsat lidskými slovy.
Temnota se kolem nich zavírala jako živý plášť a Elowen se tiskla k Varathovi, aby nespadla. Voltazarův hřbet byl totiž široký, hladký a bez jediného místa, kde by se mohla zachytit.

Pod nimi se rozprostírala temná, prázdná a živá propast. A když se Voltazar stočil dolů, Elowen přeběhl po zádech mráz.

Uviděla Varathion.

Podsvětí se pod nimi rozprostíralo jako nekonečná krajina z černého obsidiánu. Hory se tyčily do výšek, které se ztrácely v temnotě. Údolí byla hluboká, tichá, plná stínů, které se pohybovaly jako živé bytosti. A mezi tím vším...oheň.

„To... je..." Elowen zalapala po dechu. Nedokázala to ani pojmenovat.

„Můj domov." Řekl Varath tiše, aniž by na ni pohlédl a Voltazar zasyčel, jako by potvrzoval jeho slova. Pak se stočil ještě níž a Elowen cítila, jak se jí zvedá žaludek.

Když Voltazar prolétl poslední vrstvou temnoty, Elowen ucítila příjemné teplo.

Voltazar přistál na černé plošině před palácem, jehož věže se ztrácely v temnotě, a jeho brány byly vysoké jako nebe.

Varath ji zvedl z Voltazarova hřbetu, jako by nic nevážila, postavil ji na zem a poprvé od arény, se na ni podíval.

„Vítej v podsvětí," pronesl tiše, „Vítej ve Varathionu."

Elowen se roztřásla strachem. Nikdy by ji nenapadlo, že se dostane právě sem...do samotného chřtánu pekelného. Otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.

„Neboj se," řekl bůh a jeho černé oči na moment probleskly rudým světlem, „Temnota ti neublíží... dokud jsem tady já."

≈≈≈

Když Elowen vstoupila do paláce, pomalu přestala dýchat.

Uvnitř nebyly žádné pochodně, žádné lampy, ani okna, a přesto bylo všechno dokonale vidět.

Temnota sama vydávala jemné, stříbrné světlo, které se odráželo od černých stěn, a vydávala tak příjemné, teplé světlo.
Kámen byl hladký a lesklý, a stropy byly tak vysoké, že se ztrácely v temnotě.

„To... svítí?" vydechla Elowen udiveně a zastavila se.

„Temnota není tma," pronesl Varath, a koutkem oka na ni pohlédl, „Je to magie."

Když Elowen udělala další krok, všimla si, že stíny na stěnách se pohybují jako živé bytosti. Pomalu a plynule, jako by ji sledovaly.

„Co to je?" zašeptala ustrašeně a znovu se zastavila.

„Strážci," odpověděl bůh, „Jsou součástí paláce. Neublíží ti." Řekl to tak potichu, že si nebyla jistá, jestli mluví vážně.

Pak bůh zamířil k širokému schodišti, které se stáčelo vzhůru jako černá spirála.

„Kam mě vedeš?" odvážila se zeptat Elowen, a ze všech sil se s ním snažila udržet krok.

„Do mé komnaty."

„Proč?"

„Protože jsi pod mou ochranou," pronesl Varath a na moment na ni pohlédl, „A palác tě musí přijmout."

Voltazar za nimi zasyčel, jako by to byla pravda, kterou není radno zpochybňovat.

Když vystoupali schody, ocitli se v dlouhé chodbě, jejíž stěny jemně pulzovaly, jako by palác dýchal.

„Neboj se," řekl Varath tiše, když si všiml dívčiny vyděšené tváře, „Podsvětí tě nezná. Jen se dívá."

Zastavili se před dveřmi z černého kamene bez kliky a Varath položil dlaň na její povrch... a dveře se samy otevřely.

Uvnitř byla místnost, která na Elowen na první pohled působila jako srdce podsvětí.

Stěny z obsidiánu, podlaha hladká jako sklo a uprostřed toho všeho... obrovská postel z černého dřeva, pokrytá temnou látkou.

„Vstup," pronesl Varath, a Elowen udělala krok.

Temnota se kolem ní zvědavě zavlnila a Elowen poprvé pocítila, že vstoupila do místa, odkud není návratu.