„Služebná se o tebe postará,“ řekl Varath a zamyšleně na ni pohlédl, „já zatím nechám pro tebe připravit pokoj.“

„Můj…pokoj?“ Vydechla Elowen udiveně a poprvé od doby, co ji Voltazar zachránil, mu pohlédla do tváře.

Musela uznat, že byl krásný. Byl vysoký…ona sama mu sahala sotva po ramena, která byla široká jako dveře.
Jeho vlasy byly dlouhé až na ramena, a černé jako noc. A stejně tak i jeho oči, které občas jak si všimla, probleskly rudým světlem. Jako kdyby se v nich probouzel sám oheň.

„Ale já…já myslela…“ zašeptala, a když se její pohled setkal s jeho, zrudla a sklopila zrak.

Už když se bůh podsvětí rozhodl vzít ji sebou byla přesvědčena, že ji chce určitě zabít. Ale teď…teď nevěděla, co si myslet.

„Samozřejmě…že tvůj pokoj.“ Řekl Varath takovým tónem, jako kdyby nechápal, proč se ho vlastně ptá.
Pak zvedl lehce ruku, a v tu chvíli se otevřely dveře, ve kterých se objevila služebná.

„Miriela se o tebe postará…ví, co má dělat,“ řekl, a přehlédl ji pohledem od hlavy až k patě, „Až budeš hotová…očekávám tě v trůním sálu.“ Řekl, a ještě, než stačila Elowen něco odpovědět, zmizel, jak pára nad hrncem.

Od dveří se odlepila drobná, štíhlá dívka, s tmavými vlasy, které byli spoutané do pevného drdolu.
Na sobě měla obnošenou sukni a zástěru, a Elowen si všimla, že jí z pod vlasů vykukují drobné růžky.

„Já jsem Miriela, paní,“ uklonila se, „Budu vaší osobní služebnou.“

„Mojí…služebnou?“ Vyhrkla udiveně, a na moment pohlédla do míst, kde ještě před chvílí stál on…Bůh podsvětí.

„Ano…pán mě pověřil,“ odpověděla a zvědavě udělala krok blíž, „Ty jsi…smrtelnice?“ Natáhla ruku, a lehce se dotkla Eloweniny paže, „Nikdy jsem žádnou neviděla.“

„Já také nikdy neviděla žádnou…“ Elowen se lehce pousmála a zvedla pohled k jejím rohům.
Ještě stále nemohla uvěřit tomu, kde se to vlastně ocitla. Ještě před několika dny, když se ukládala doma ke spánku, by nevěřila, že se ocitne v samotném pekle. A její služebná bude čertice.

„Já jsem Umbranka,“ usmála se Miriela a položila na postel hromádku šatů, kterou držela v ruce, „Umbrané jsou poddaní našeho pána. Jsme nejnižší kasta v podsvětí…“ Řekla klidně Miriela, a přitom na postel rozložila ty nejkrásnější šaty, jaké kdy Elowen viděla.

„Možná bys měla vědět, paní, jak to zde chodí, a…“

„Říkej mi Elowen…prosím…“ skočila ji Elowen do řeči, protože pochopila, že jinak by se ke slovu nedostala.
Ta dívka se jí líbila, i když to byla čertice.

„Dobře, Elowen,“ usmála se Miriela a nadšeně pokračovala ve svém monologu, „Pak je tu Voltazar. Generál našeho pána, a všichni draci ho poslouchají na slovo…“ na moment se odmlčela a pohlédla ke dveřím, jako kdyby čekala, že se za nim i někdo objeví.

„A pak jsou tu dračí princezny, Lysara a Serenya. To jsou…“ Miriela se naklonila blíž, jako kdyby chtěla říct tajemství, které se v podsvětí neříká nahlas. „To jsou jeho milenky,“ vydechla tiše. „A budeš si na ně muset dávat pozor.“

Elowen ztuhla, ale Miriela rychle pokračovala dál.

„Oni… ony budou určitě žárlit. Ještě nikdy si totiž pán nepřivedl žádnou ženu domů.“ Pak se zarazila a její oči se na okamžik rozšířily, jako kdyby si uvědomila, že řekla něco, co neměla.

„Já vlastně… nevím, proč tě přivedl,“ dodala tiše a nervózně si uhladila zástěru. „Nikdo nic neví. Jen Voltazar. A ten se tváří, jako kdyby to byla událost století.“