Varath seděl na trůně a poprvé po staletích si uvědomil, že nedokáže utišit vlastní mysl.

Nevnímal ani šepot Umbranů, kteří stáli ve dvou řadách pod ním. Ani Voltazara a už vůbec ne, Lysaru a Serenyu, které čekaly pod schody jako dvě sochy.

Všichni byli zvyklí na jeho nezájem. Byl pro něj typický. Nebylo neobvyklé, že pán podsvětí nevěnoval sálu jediný pohled. Ale tentokrát to bylo jiné.

Tentokrát jeho nezájem byl nevědomý, a princezny to poznaly.
Poznaly, že je nevnímá, protože jeho mysl je někde jinde. Jeho magie byla neklidná a jeho pozornost upřená na dveře… a ony věděly proč, a zuřily.

Varath sevřel opěradlo trůnu o něco pevněji, než zamýšlel. Magie mu pod kůží pulzovala neklidně, a to se nestávalo. Jeho oči probleskly rudou barvou už několikrát, a na kůži se mu objevovaly trhliny a pod nimi jako by plál samotný oheň pekelný.

Cítil, jak se mu pod kůží otevírají trhliny, rudé a žhavé jako rozžhavený kov. Nebyla to ale magie, byl to vztek. Vztek na sebe.

Na to, že jednal bez rozmyslu, a že ji přivedl domů, aniž by věděl proč. A že jeho vlastní moc reagovala na smrtelnici, jako kdyby byla něco víc než jen slabé, křehké stvoření.

Tohle přeci není on. Takhle by nikdy nejednal!

Nesnášel ten pocit, že ho něco vyvedlo z rovnováhy. A už vůbec nesnášel, že to byla ona. Člověk. Jenom smrtelnice.

Když jeho pohled znovu bezděky sklouzl ke dveřím, nahlas naštvaně zavrčel, a všichni poddaní pod jeho trůnem o krok ustoupili.

Vůbec nechápal, proč se jeho mysl zaobírá tak bezcennou bytostí, jako je ona. Přeci obyčejný smrtelník by nikdy zde, ve chřtánu pekelném nepřežil. Ne, bez jeho ochrany.

A právě to ho štvalo ze všeho nejvíc. Byl to přeci on sám, kdo se ji rozhodl ochraňovat, aniž by vlastně věděl, proč to dělá.

Magie mu pod kůží znovu zasyčela, tentokrát hlasitěji, a Voltazar po jeho boku nepatrně sykl, aby dal najevo, že to cítí.

Varathovi to ale stačilo, aby se mu v hrudi zvedla další vlna vzteku.

„Nedívej se tak,“ procedil tiše, aniž by k němu otočil hlavu, „Já jsem také drak,“ zavrčel. „Nejvyšší ze všech. Nepotřebuji, abys mi připomínal, co cítím.“

Pod jeho kůží se otevřela další trhlina, rudá a žhavá, jako kdyby se snažil prorazit ven samotný oheň, který tvořil jeho podstatu.
Byl to oheň starší než celé podsvětí…a přesto… pohnula jím obyčejná smrtelnice.

Varath zatnul prsty do opěradla trůnu tak silně, až se dřevo začalo drolit. Nedokázal pochopit, proč se jeho mysl stále vrací k ní. Proč se jeho moc chová neklidně, a proč se jeho dračí instinkt stáhl kolem té křehké bytosti jako ochranný kruh.

Voltazar po jeho boku nepatrně pootočil hlavu a slabě zasyčel.

„Nech toho,“ procedil Varath skrz zuby.

„Nic jsem neřekl,“ zasyčel Voltazar tiše hlasem, kterému rozuměl jen on.

 „Asi zapomínáš na to, že nejsem jen bůh podsvětí…jsem dračí král a jsem silnější než ty. Starší než ty…takže nepotřebuji, abys mi připomínal, co cítím.“

Voltazar sklopil uznale hlavu. V tom tichém, dračím uznání, které mezi nimi existovalo po staletí.