„Vysvětli mi… proč jsi ji vůbec zachránil.“  Procedil Varath skrz zuby směrem k Voltazarovi prudčeji, než zamýšlel. Jeho oči probleskly rudí a vzduch kolem něj se nepatrně zahřál.

Voltazar zvedl hlavu, a z jeho hrdla se ozvalo hluboké, táhlé zavrčení, ale Varath mu rozuměl.

„Patří k tobě. Poznal jsem to dřív než ty.“

 „Smrtelnice?!“ Vyplivl Varath slovo tak ostře, až se Umbrané v pozadí napjali.

„Je tvoje družka.“

„To je nesmysl!“ odsekl naštvaně.

 „Ne. Cítím to od prvního okamžiku. Patří k tobě.“

 „Drž se zpátky, Voltazare.“ Zaburácel znovu Varath, a hodil po něm varovným pohledem.  

„Nemůžu. A pak… cítím… že se ti líbí.“ Nedal se drak, i když na něj jeho pán pohlédl tak, že každý druhý by se strachy už plazil po zemi.

„Mlč!“

Voltazar sklopil s respektem hlavu, i když jeho oči říkaly, že pravdu už nelze vzít zpět.

Varath sevřel opěrku trůnu tak pevně, že se mu dřevo začalo drolit mezi prsty. Oheň pod jeho kůží zasyčel, a on ucítil, jak se mu v hrudi zvedla vlna vzteku… na Voltazara, na sebe, na tu křehkou bytost, která mu rozhodila rovnováhu.

„Vstaň,“ zavrčel nakonec, ostřeji, než zamýšlel.
Nebyl to ale rozkaz pro Voltazara. Byl to rozkaz pro ni.

Byl naštvaný sám na sebe za to, že ho obyčejná smrtelnice zajímá víc než jakákoliv žena, kterou kdy poznal. A že jich bylo za jeho nesmrtelný život tolik, že by je ani nespočítal.

Elowen sebou nepatrně trhla, když jeho hlas přeťal ticho sálu. Ještě před okamžikem stála tiše, téměř zapomenutá, a teď se na ni upíral pohled samotného boha podsvětí.
A ten pohled byl jiný než předtím. Temnější. Jako kdyby se v něm mísil vztek s něčím, co nedokázala pojmenovat.

„Přistup,“ pronesl temně, když své třesoucí se nohy donutila vstát.

Udělala tedy krok…pak druhý, a zastavila se těsně před ním. Tak blízko, že cítila žár jeho těla, který se opíral o její kůži jako živý oheň.

Varath ji sledoval dlouze, bez jediného mrknutí. Jako kdyby se snažil pochopit, proč se mu líbí, co vidí.

„Podívej se na mě,“ řekl tiše, a zhluboka se nadechl.

Její pach mu projel hluboko do nosu. Ta neobyčejná vůně mu rozbušila srdce tak, že na nepatrný okamžik zavřel oči ve snaze, utišit ten tlukot ve své hrudi.

„Jak ses ocitla mezi Asmodeovými otrokyněmi.“ Vydechl nakonec a zamračil se.

 „Já…nevím…večer jsem se uložila ke spánku a ráno…probudila jsem se v cele plné vyděšených dívek.“ Zašeptala Elowen a polkla.
Nemohla si pomoci, ale jeho pohled ji přiváděl do rozpaků. A vlastně ani nevěděla proč.
Všichni muži, které doposud poznala, připadali jí tak nezajímaví. Nikdy neprojevila zájem o jejich náklonnost, a on?

Podlamují se jí kolena jen z jeho pouhé přítomnosti. A když se na ni podívá, má pocit, že má srdce až v krku.

„A co tvá rodina?“  Řekl, a zatvářil se, jako kdyby ho to vlastně ani nezajímalo.
Jenže zajímalo, což ho samotného rozčilovalo.

 „Nemám nikoho. Moje matka zemřela, a otec…“ Zaváhala. „Otec pro mě není otcem.“

Varath ji dlouze a bez hnutí sledoval a pak pomalu vstal z trůnu. Jeho kabát se zavlnil, svaly pod košilí se mu napnuly a Elowen zatajila dech.

Zastavil se těsně před ní, zvedl ruku a jemně jí prstem nadzvedl bradu.

„Řekni mi,“ pronesl tiše, „jsi panna?“ Zašeptal ji do tváře a zabořil svůj pohled do jejích očí.
Ale ona neuhnula pohledem.

To ale vůbec nečekal. Každý uhýbal. Každý, i Serenya. A někdy i Lysara. Ale ona ne, což pro něj bylo téměř neuvěřitelné. Její odvaha ho naprosto uchvátila.

Elowen zrudla až ke kořínkům vlasů. Dokonce měla nutkání sklopit zrak.
 Ale jeho černé a jiskřivé oči, které znovu probleskly rudým světlem, ji naprosto fascinovaly.

„Ano,“ zašeptala do jeho tváře, „Jsem, můj pane.“

Varath se na okamžik zarazil. Jako kdyby se snažil pochopit, proč ho ta odpověď uspokojila.
Proč se mu líbí, že ji ještě žádný muž neochutnal?

Pomalu odtáhl ruku a pak znovu usedl na trůn.

A právě v tu chvíli se za Eloweninými zády ozvalo tiché, jedovaté syknutí.

Serenya a Lysara to viděly. A zuřily.